Na daňové řízení se také vztahuje pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem.

POVINNOST POUČIT ÚČASTNÍKA ŘÍZENÍ V ZÁKONU č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

Nejběžnější poučením bylo poučení osob zúčastněných na daňovém řízení o jejich povinnosti zachovávat mlčenlivost a o právních důsledcích porušení této povinnosti. Toto opatření bylo třeba vykládat ovšem i směrem k pracovníkům správce daně. Každý se asi setkal se situací, kdy něco vyřizoval u “své správcové” a druhá její kolegyně něco řešila po telefonu s jiným daňovým subjektem. Nebo ani nemusela s nikým telefonovat, jen seděla v místnosti během jednání a tak vyslechla celý jeho průběh nebo přinejmenším jeho část. Anebo jejich společná kolegyně z vedlejší kanceláře z nějakého nepochybně důležitého důvodu jen nakoukla do místnosti, vyslechla část jednání a stala (?) se tak účastníkem řízení, na něhož se povinnost mlčenlivosti vztahuje? Bezpochyby ano.

Výše jmenovaná letitá právní norma dále ukládala správci daně poučit svědka nebo osobu přezvědnou, který vypovídal ohledně důležitých okolností v daňovém řízení, jež se týkala jiných osob o tom, že je povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Poučen musel být i o následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Tyto následky jsou uvedeny v § 21 odst. 1 písm. g) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle kterého se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď ve správním řízení anebo úmyslně uvede nepravdivý údaj v čestném prohlášení u správního orgánu (pokuta do výše 10 000 Kč). Následkem neúplné či nesprávné výpovědi však nemohlo být uložení pokuty podle § 37 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z protokolu o ústním jednání muselo být zejména patrno vyjádření poučených osob. “Nedostatečné poučení svědka neznamená zásah do subjektivních práv účastníka řízení, ale zásah do takovýchto práv svědka, pokud by v souvislosti s podanou svědeckou výpovědí bylo zahájeno řízení o přestupku.” (Nejvyšší správní soud ČR ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 7 Afs 5/2003-100).

Další situací vyžadující si určitou formu poučení byla do 1.1.2011 situace v níž se ocital tentokráte kontrolovaný daňový subjekt v průběhu projednávání zprávy o daňové kontrole sepsané pracovníkem správce daně (zásadně protokolem o projednávání návrhu znění zprávy o daňové kontrole) v rámci daňové kontroly. Poučení mělo výslovně (a pouze) směřovat k tomu, aby daňový subjekt věděl, že bezdůvodné odepření podpisu je pro platnost ve zprávě uvedených zjištění bezvýznamné.
Při výkonu vlastní praxe jsem byl mnohokráte svědkem účelového postupu pracovníka správce daně, kdy tento zavolal poplatníkovi, aby přišel podepsat zprávu o kontrole na finanční úřad. Zde mu předložili znění zprávy o kontrole tzv. k podpisu. Zdráhal-li se poplatník podepsat, co pracovník správce daně vtělil do textu zprávy o kontrole, “poučili ho”, že když to nepodepíše, tak to “stejně platí.” A pokud má nějaké připomínky, tak si může podat odvolání…
Že šlo o zcela zjevně nezákonný postup s množstvím závažných procesních vad je nabíledni.

Jiný typ poučení bylo lze nalézt v obecných ustanoveních § 21 odst. 8 zákona, kdy bylo uloženo správci daně poučit o následcích spojených s neodstraněním vad podání učiněného daňovým subjektem nebo jinou osobou zúčastněnou na řízení. Vadu podání bylo nutné odstranit / podání opravit podle pokynu správce daně ve lhůtě, kterou stanovil. Prakticky identická byla úprava v §48 odst. 5 pro chybějící náležitosti podaného odvolání (např. chyběl petit). Nebylo-li vyhověno výzvě správce daně, hledělo se na toto podání jako by vůbec nebylo podáno.

Poučení o místu, době a formě možného podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení jeho odkladného účinku jako základní náležitosti rozhodnutí v daňovém řízení uvádím jen pro úplnost.

POVINNOST POUČIT OSOBY ZÚČASTNĚNÉ NA SPRÁVĚ DANÍ V ZÁKONU č. 280/2009 Sb., daňový řád

V daňovém řádu najdeme institut povinného poučení účastníka řízení také v různých procesních situacích, jako tomu bylo v zákonu o správě daní a poplatků. Co je však velmi významné, “nastěhoval” se nám tento institut i do ZÁKLADNÍCH ZÁSAD SPRÁVY DANÍ § 6 odst. 3. Tedy do zásad, jejichž aplikace vedle článků Listiny základních práv a svobod a platných mezinárodních smluv je pro postup správce daně klíčová(!)

Pro přesnost cituji tedy jednu ze základních zásad správy daní účinnou od 1. ledna 2011 v ČR: “Správce daně umožní osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva a v souvislosti se svým úkonem jim poskytne přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné nebo stanoví-li tak zákon.”

Vzhledem ke krátké době platnosti zákona (srpen 2011) není k dispozici relevantní judikatura, nicméně mám za to, že rozsudky za účinnosti předchozí normy lze úspěšně aplikovat i v prostředí daňového řádu:

Z Usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 5 Afs 16/2003-56 cituji: “Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí věci. Zde soud musí v prvé řadě zvážit, zda je nezbytné vadu odstranit [např. uvedení dne doručení napadeného rozhodnutí je podle § 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. náležitostí žaloby, jejímž smyslem je toliko to, aby soud mohl posoudit, zda žaloba byla podána včas; den doručení – a tedy i včasnost žaloby – však soud zjistí ze správního spisu, který si z úřední povinnosti od žalovaného podle § 74 s. ř. s. vyžádá, a proto není vůbec nutné žalobce vyzývat, aby den doručení uvedl, či dokonce jeho žalobu odmítnout, pokud tak ve lhůtě neučiní].
Pokud je na místě vady odstraňovat (např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze povšechně cituje ustanovení právních předpisů), pak soud musí žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy, jednak o tom, jak má vadu odstranit.
Toto poučení přitom musí být konkrétní (pouhá parafráze vybraných ustanovení soudního řádu správního je tedy nedostačující) a musí být diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce, vůči němuž směřuje”.

Zde je jasně potvrzen postup, který byl po pěti letech formulován v daňovém řádu, kdy poučení má být přiměřené. Jinak bude zřejmě poučován poplatník s relativně nekomplikovaným účetnictvím navíc v situaci negativního kontrolního nálezu, a jinak bude potřeba poučit zástupce daňového subjektu – daňového poradce v případě mnohočetných sporných stanovisek v daňovém řízení.

Lze si představit hraniční typy reakcí účastníků řízení buďto: “Udělenému poučení rozumím a potvrzuji, že jsem byl přiměřeně poučen”, nebo vyjádření typu: “Udělenému poučení opravdu nerozumím, nemám právnické vzdělání a proto pouhá citace čísel paragrafů a jejich názvy ze strany správce daně mi bohužel neumožňuje seznat mé procesní postavení jakožto i svá práva a povinnosti včetně následků dalších svých kroků v tomto řízení jednoznačně. Proto považuji za potřebné, aby jste mě poučili mnohem detailněji a srozumitelněji. Chci dosáhnout příznivějšího výsledku kontrolního zjištění.”
Druhá varianta vyjádření poučované osoby byla (a i nadále je) podle mého názoru pro správce daně značně problematická s ohledem na legálnost celého dalšího řízení.

Závěrem bych odcitoval z poměrně čerstvého rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 10. 2010 čj. 1 As 51/2010-214: “Poučovací povinnost správního orgánu dle § 4 odst. 2 správního řádu z roku 2004 nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit. Správní orgán proto v řízení o odstranění stavby (§ 129 stavebního zákona z roku 2006) není povinen poučit vlastníka stavby o právu podat návrh na zahájení řízení o jejím dodatečném povolení. Pokud však účastník řízení o odstranění stavby učiní náznak žádosti o dodatečné povolení stavby, resp. rozpoznatelným způsobem vyjádří vůli usilovat o zachování stavby, je stavební úřad povinen ho poučit o náležitostech žádosti.”

Máte nějakou nejasnost v aplikaci naznačených postupů?
Kontaktujte nás na info@wertheim.cz, telefonicky na 257 111 311, přes ICQ: 604871201, Skype: wertheim.cz nebo prostřednictvím Kontaktního formuláře.