Tento článek se zabývá aplikací § 191 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník z pohledu pracovně právních vztahů (s důsledky dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník) a jednoznačným východiskem, že za představenstvo obecné akciové společnosti nemůže jednat jiná osoba než člen představenstva ve vazbě na výkon práce generálního ředitele v rámci pracovně-právního vztahu, kterýžto je zároveň členem tohoto kolektivního statutárního orgánu.

  • 191
    (1) Představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
    § 39
    Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
    Není novinkou, že souběh pracovního poměru a výkonu funkce je předmětem pozornosti českých soudů, jejichž rozhodnutí tuto praxi zkomplikovala. Podle ustálené judikatury se činnosti a kompetence zaměstnance nesmí překrývat s těmi, které má člen statutárního orgánu společnosti. V důsledku jsou pracovní poměry, které odporují této zásadě, považovány za absolutně neplatné a tento závěr vede jednak k ohrožení právní jistoty zúčastněných stran, ale může mít pro společnost i negativní daňové dopady. Zvlášť závažný dopad může mít nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

    Průlomový rozsudek
    Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, kterým napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, aniž věci nařizoval jednání, zrušil, vyjímám: „Z kogentního ustanovení první věty (§191 odst.1 obch. z.) je zřejmé, že statutárním orgánem akciové společnosti nemůže být nikdo jiný než představenstvo. Nemohl jím tedy být ani generální ředitel či jiný zaměstnanec; ten mohl být pouze zástupcem akciové společnosti ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 obch. zákoníku. Z týchž důvodů, a též z povahy věci, nemohl být statutárním orgánem ani prokurista. Prokura je zvláštním druhem plné moci, prokurista je tedy zmocněncem (zástupcem) právnické osoby. Ustanovení věty první ve spojení s větou čtvrtou ustanovení §191 obch. zákoníku odráží skutečnost, že představenstvo je kolektivním orgánem a je proto třeba určit, kteří jeho členové (fyzické osoby – srov. §194 odst. 7 obch. zák.) jednají za představenstvo navenek. Obsahem odchylné úpravy stanov, připuštěné ustanovením věty třetí, proto nemůže být takový režim, v němž by za představenstvo jednala navenek jménem společnosti jiná osoba než člen představenstva. Ustanovení stanov obsahující takovou úpravu by bylo pro rozpor s kogentním ustanovením zákona neplatné (srovnej s §39 občanského zákoníku.).“
    Citované ustanovení obchodního zákoníku platí již od jeho účinnosti (od 1. 1. 1992) a soud prohlásil za chybnou úvahu soudu prvního stupně, že generální ředitel akciové společnosti vybavený prokurou, který byl v rozhodné době též předsedou jejího představenstva, mohl jménem představenstva jednat samostatně. Podle zápisu v obchodním rejstříku stanovy v té době neobsahovaly platné ustanovení určující odchylný způsob jednání za představenstvo navenek jménem společnosti, platilo proto, že k takovému jednání byl oprávněn každý člen představenstva.

    Potvrzující rozsudek
    Podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2010 sp.zn. 3 Ads 119/2010 – 58 představuje výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. „V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným. Tomu ostatně odpovídají i ustanovení § 9 odst. 1 a § 27 odst. 5 zák. práce, která výslovně hovoří o tom, že statutární orgán provádí právní úkony směrem dovnitř společnosti (činí právní úkony v pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, provádí jmenování a odvolání do funkcí, jež se tímto způsobem obsazují).“ Samotná okolnost, zda statutární orgán provádí úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek (jako jednatel či jako pověřenec „obchodním vedením společnosti“), nic nemění na tom, že jedná jako statutární orgán a že tato činnost není druhem práce. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nicméně nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů (podle usnesení ze dne 15. ledna 2003, č. j. 21 Cdo 963/2002).

    Současná praxe
    Výkon funkce člena statutárního orgánu a souběžně uzavřený pracovní poměr na nejvyšší manažerské pozici s jednou osobou je v ČR poměrně častou realitou. Souběh výkonu funkcí zákon výslovně nezakazuje – judikatura kumulaci funkcí nepřipouští, když dovozuje, že není možné, aby kdokoli vykonával úkony svěřené do pravomoci statutárnímu orgánu v pracovněprávním vztahu. Obchodní zákoník určuje k obchodnímu vedení společnosti a k jednání jejím jménem členy představenstva nebo jednatele (spol. s r.o.). Na tyto činnosti proto nemůže být se členy představenstva nebo s jednateli uzavřena pracovní smlouva. Tato smlouva by odporovala zákonu – vztah člena statutárního orgánu nebo statutárního orgánu (v případech spol. s r.o.) se pracovním právem neřídí.
    V pracovním právu neplatí v plném rozsahu ústavní zásada: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nýbrž se uplatňuje princip: Každý může činit, co je zákonem dovoleno. Účastníci pracovněprávních vztahů tedy mají omezenou smluvní volnost na rozdíl od účastníků vztahů občanskoprávních nebo obchodně-závazkových.
    Dále z legální definice závislé práce v zákoníku práce vyplývá nepřípustnost aplikace pracovního práva na vztah člena statutárního orgánu a společnosti: „Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, … a na odpovědnost zaměstnavatele.“
    Lze si však představit situaci, kdy na jiné činnosti, které obchodní vedení společnosti nezahrnují, bude se členem představenstva platně uzavřena pracovní smlouva, protože na tyto činnosti (práce, chcete-li) se zákaz nevztahuje. Bude-li člen představenstva nebo jednatel zároveň pracovat jako účetní nebo projektant, nic nebrání tomu, aby tyto činnosti vykonával jako zaměstnanec.
    Pozice člena představenstva v kombinaci s výkonem vysoké manažerské pozice v pracovně – právním vztahu je však zapovězena z důvodu, že náplní práce vysokého manažera bývá právě řízení (části) obchodních záležitostí společnosti.

    Posloupnost angažmá
    Lze lišit právní stav i podle časové posloupnosti obou právních aktů. Není pochyb, že v případě, kdy se činnost člena představenstva a generálního ředitele shoduje a jeho pracovní poměr vznikne teprve až po jeho zvolení do funkce člena představenstva, bude jeho „pracovní“ poměr neplatný. Ovšem v situaci opačné, kdy pracovní poměr vznikne ještě před přijetím funkce člena představenstva, nebyl a není závěr o neplatnosti pracovního poměru tak jednoznačný.

    Výčet rizik souběhu funkcí
    K hlavním rizikům souběhu funkcí jedné osoby patří:

    a) neplatnost pracovní smlouvy
    Pozice člena představenstva v kombinaci s výkonem vysoké manažerské pozice v pracovně – právním vztahu je zapovězena z důvodu, že náplní práce vysokého manažera bývá právě řízení části obchodních záležitostí společnosti. To v kombinaci s definicí závislé práce způsobuje neplatnost takového souběžně sjednané pracovní smlouvy. Objevují se i případy, kdy právě souběh funkcí fakticky znemožňuje bezproblémové a rychlé „odvolání“ manažera. Nejasnost ohledně platnosti uzavřených smluv s sebou přináší i vyšší finanční náklady ukončení takového „pracovního“ vztahu. Praktickým důsledkem neplatnosti pracovních smluv v důsledku nedovoleného souběhu funkcí mohlo být až donedávna riziko překvalifikování režimu plateb odváděných státu, respektive zdravotním pojišťovnám (do konce roku 2007 se neodvádělo pojistné z odměn členů statutárních orgánů, neboť tyto osoby se podle zákona nepovažovaly ve zdravotním pojištění za zaměstnance) a vznik určitých zmatků v organizační struktuře společností (neexistence formálního vrcholného představitele operativního managementu).

    b) neplatnost obchodních smluv
    Nejzávažnější problémy spojené se souběhem funkcí vznikají v právních vztazích s obchodními partnery. Soudy již opakovaně rozhodly, že osoby, které jsou současně členy představenstva i zaměstnanci, mohou jednat jménem společnosti pouze jako členové představenstva a nikoli jako zaměstnanci – smlouvy, které s dodavatelem uzavřel generální ředitel, který byl v té době zároveň jedním ze dvou dvou či více společně jednajících členů představenstva, jsou neplatné (!)

    c) ručení společnosti v pozici zaměstnavatele
    Při souběhu funkcí je vystaven „zbytečnému riziku“ i majetek společnosti. Zásadně se totiž liší rozsah odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem nebo členem představenstva. Členové představenstva a jednatelé mají neomezenou osobní odpovědnost za řízení společnosti i za negativní důsledky svých rozhodnutí na společnost, jsou povinni jednat s péčí řádného hospodáře. Když svou povinnost poruší, odpovídají za případnou škodu způsobenou svým rozhodnutím společnosti a zároveň ručí za závazky společnosti, toto ručení je omezeno výší škody. Věřitelé proto mohou vymáhat pohledávky, které se jim nepodaří získat od společnosti, i na členech představenstva. V praxi se však takové případy nevyskytují příliš často. Naproti tomu generální ředitel s pracovní smlouvou ručí za své neúmyslné pochybení jen čtyř a půl násobkem své měsíční mzdy. Někdy lze v praxi pozorovat snahu obejít plnou odpovědnost členů představenstva uzavřením smluv, které vylučují nebo omezují jejich odpovědnost za škodu. Z pohledu obchodního zákoníku jsou však podobné smlouvy neplatné. Za takovou smlouvou o omezení odpovědnosti by mohla být považována právě i pracovní smlouva (!) Dále je navíc mnohdy nemožné rozlišit, zdali pochybení manažera vzniklo při plnění jeho pracovních povinností, anebo v souvislosti s jeho působením v pozici jednatele či člena představenstva.

    d) daňová rizika
    Z pohledu zákona o daních z příjmů a zákona o pojistném na sociální pojištění mají zaměstnanci a členové statutárního orgánu rozdílné postavení. Mzda, která je vyplácena zaměstnanci, je obecně považována za daňově uznatelný náklad společnosti. Zatímco odměna člena představenstva je z „daňově uznatelných nákladů“ vyloučena. Tato komplikace dostává do stavu důkazní nouze společnosti, které např. generálním ředitelům vyplácí pouze mzdu i když je tento zároveň členem statutárního orgánu. Finanční orgány mohou zaujmout stanovisko, že v tomto konkrétním případě je náplň práce zaměstnance ve skutečnosti shodná s tím, co vykonává člen představenstva a posoudí vyplacenou mzdu včetně pojistného, které odvádí zaměstnavatel z nákladů, za daňově nerelevantní výdaje a doměří daň. Zajímavé by v této situaci bylo zkoumat míru zavinění osoby generálního ředitele na úroku z prodlení, který po doměření daně ze zákona následuje. Zde by byly do úvah zapojeny i body c) popř. a) tohoto článku.
    U jednatelů má výše popsané riziko odlišnou formu – v případě ztotožnění náplně práce zaměstnance s náplní práce jednatele, lze bohužel uvažovat o dvojí odměně za stejnou práci opět s daňovými dopady do daně z příjmů. Na tomto místě stojí na druhou stranu za úvahu též žádost o vrácení „dvojího“ odvodu daně z příjmů fyzických osob (tato úvaha přesahuje zeměření článku).
    Pokud správa sociálního zabezpečení dovodí, že odměna člena představenstva tam, kde je uzavřen i pracovní poměr, je ve skutečnosti mzdou, bude požadovat uhrazení pojistného, tedy nemocenského a důchodového pojištění spolu s pojistným na státní politiku zaměstnanosti.

    Důvody souběhu funkcí
    Jedním z důvodů souběhu funkcí je historický, protože se jednalo o často využívaný způsob výkonu funkce člena statutárního orgánu (objevovaly se dokonce pracovní smlouvy, které nesprávně uváděly výkon funkce člena statutárního orgánu jako druh práce) a zároveň jeho působení ve vedoucí funkci ve společnosti, který společnosti neměly důvod nijak měnit.
    Nezanedbatelným důvodem je zřejmá snaha členů statutárních orgánů přiblížit svůj právní vztah ke společnosti vztahu osob v pracovněprávních vztazích především výrazně omezit svou odpovědnost za škodu, požívat silnější právní ochrany před výpovědí, odstupného i různých zaměstnaneckých výhod.
    Dalším motivem pro souběh funkcí je důvod ekonomický. V různých obdobích bylo výhodnější vyplatit větší část z celkově vyplácené odměny formou odměny člena statutárního orgánu a v jiných obdobích formou mzdy generálního ředitele. V současnosti existuje několik rozdílů v postavení členů statutárních orgánů a zaměstnanců s ohledem na odvodové povinnosti, které provázejí výplatu jejich odměn. Tím nejvýznamnějším rozdílem je, že pro společnost je odměna vyplácená zaměstnanci, na rozdíl od odměny určené pro členy statutárních orgánů, daňově uznatelným nákladem. Dalším rozdílem, svědčícím naopak ve prospěch ekonomické výhodnosti režimu člena statutárního orgánu, je fakt, že v oblasti sociálního zabezpečení obecně (tj. až na určité výjimky) nedochází ani na straně společnosti ani na straně člena statutárního orgánu k odvodům pojistného na nemocenské a důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
    Z pohledu výše celkového daňového zatížení příjemce plateb, tedy zaměstnance či člena představenstva je v současnosti výhodnější režim člena představenstva, neboť člen představenstva odvádí daň pouze ze své odměny navýšené o zdravotní pojištění (super hrubá mzda, která je evropským unikátem), zatímco zaměstnanec či jednatel odvádí daň ze své odměny obecně zvýšené o zdravotní pojištění a o všechny složky sociálního zabezpečení.

    Možná řešení souběhu a neplatnosti smluv
    Praxe reagovala na výše jmenovaná rozhodnutí soudů poměrně komplikovanými ujednáními v manažerských smlouvách či vnitřních předpisech, která detailně upravují kompetence manažerů, kteří jsou současně statutárními orgány, tak, aby bylo jakékoli překrývání jejich kompetencí alespoň formálně vyloučeno a pracovní pozice n e z a h r n o v a l a tzv. obchodní vedení společnosti.
    Nejvyšší soud připustil, že možným řešením neplatnosti úkonů vzniklých v režimu souběhu funkcí, je i speciální nastavení jednání jednotlivého člena představenstva ve stanovách společnosti a případně též na základě rozhodnutí představenstva.
    Jiným možným řešením v situaci, kdy se manažer stane členem představenstva, by mohlo být ukončení pracovního poměru a zahrnutí dosavadních zaměstnaneckých výhod do smlouvy o výkonu funkce.

    Závěr
    Problematika řešení režimu vztahu vrcholného manažera a společnosti se může jevit jako okrajová. Nicméně s ohledem na rizika neplatnosti právních úkonů učiněných manažerem v „nevhodném“ režimu lze jen doporučit v této oblasti velmi pečlivý postup (princip péče řádného hospodáře, který se vztahuje na každého jednatele či člena představenstva nebo dozorčí rady).
    V období krize se častěji než dříve vynořuje otázka odpovědnosti manažerů. Mnozí manažeři se také zajímají, nakolik jsou oni osobně chráněni před finančními postihy. Řada společností též uzavírá pojištění proti škodám vzniklým z vadného výkonu funkce statutárního orgánu na komerční bázi. Z právního pohledu se jeví jako mnohem „čistější“ řešení spočívající v úpravě právního postavení osob, které jsou jmenovány do funkce statutárního orgánu, ve smlouvě o výkonu funkce, sjednáním podmínek, které se jinak běžně aplikují ze zákona pouze na zaměstnance (např. sjednání odstupného pro případ odvolání z funkce). Široká smluvní volnost obchodněprávních smluv takovouto praxi nevylučuje.

    Použitá literatura:
    Platné právní normy zmíněné nebo citované v textu
    Zákon souběh funkcí výslovně nezakazuje, judikatura ho však nepřipouští, autor: Marie Lucová , zdroj: EKONOM.IHNED.CZ
    Souběh funkcí aneb může člen představenstva působit jako generální ředitel, autor: Zdeněk Mikuláš, Kamila Rychtářová (White & Case)
    Magazín PLUS, časopisu Česko-německé obchodní komory (ČNOPK). Autor: Jan Procházka – Ambruz & Dark, advokáti a Claudia Schulte-Smolnik, daňová poradkyně – Beratungsgesellschaft PricewaterhouseCoopers Česká republika.

Zveřejněno dne 11.2.2011